Vznikla škoda? Vymáhejme odpovědnost!

Jedním ze základních principů kontroly samosprávy je otevřené jednání a možnost kontrolovat rozhodovací procesy. Je více než patrné, že jednotlivé městské části a obecně samosprávní územní celky k tomuto tématu zaujímají odlišné postoje. Transparentnost je v poslední době velmi frekventovaný pojem. Nemáme-li totiž možnost se seznámit s rozhodovacím procesem, nebo snad i dokonce s výsledky některých rozhodnutí, často se pak nestačíme divit, když kolem našeho domu začnou pravidelně jezdit nákladní vozy naložené stavebním materiálem a přímo za naším domem vyrůstá nová zástavba, v horším případě rovnou skládka. V jiných případech pak nad rozhodnutími typu „instalace monstrózních lunaparkových atrakcí v centru města“ jen nechápavě kroutíme hlavou. Občas zbyde ještě času se proti takovýmto rozhodnutím ohradit a zabránit jejich nesmyslným realizacím, byť již je často takzvaně ruka v rukávě a smlouva s městem podepsaná. Ano, transparentnost je nesmírně důležitá. Přesto se domnívám, že i přes maximální úsilí a snahu o její zavádění do praxe, což je bezesporu aktivita hodná podpory, může i nadále docházet k chybným či zmanipulovaným rozhodnutím. V případě zastupitelstva či rady města se pak jedná o rozhodnutí, která mohou vést ke vzniku nemalých škod, jež se budou dotýkat nás všech, co zde na „pětce“ žijeme. Někdy je možné takovou škodu velice snadno vyčíslit, například dostane-li městský úřad pokutu za to, že nedodržel při zadávání veřejné zakázky pravidla nebo odmítl v rozporu se zákonem o svobodném přístupu k informacím žadateli poskytnout požadovanou smlouvu. Jindy však je vyčíslení škody mnohem komplikovanější a vzniklá škoda není ihned patrná. Netřeba chodit daleko. Jedním z vhodných příkladů je sanace oficiálně povolené skládky v Motole, která vyjde městkou část na několik desítek milionů. Avšak do jaké míry byla půda skládkou kontaminovaná, není vůbec zřejmé a skutečně finální účet za rekultivaci takto znehodnoceného místa bude předložen až příštím generacím. Dalším příkladem vzniklé škody na majetku městské části je i vrácení dotace, kterou městská část čerpala z fondů EU, kdy stačilo porušit některou z podmínek poskytovatele dotace a smysl a výhodnost realizace záměru, který byl zprvu hájen tím „vždyť přeci na to dostaneme dotaci“, je fuč. Opět netřeba dlouho hledat – stačí se podívat na městskou částí zřízené a skomírající Informační centrum Praha 5, o.p.s. Je třeba vytvářet a realizovat smysluplné projekty s přidanou hodnotou, a ne projekty, které umožní získat „nějakou“ dotaci.

Výsledek obrázku pro paragraf znak

Příkladů prokazatelných škod by se dalo najít skutečně hodně. Podstatné však je, že náhrady za vzniklé škody nejsou vymáhány po těch, kteří je způsobili. Vedení samospráv nezákonné postupy svých úředníků většinou kryje a netrestá, případně je samo vedení samosprávy tím, kdo by se měl zodpovídat a o způsobu vypořádání škody rozhodnout. Jen stěží si však lze představit, že poškozený, tedy městská část bude sama po sobě vymáhat náhradu za vzniklou škodu, o jejímž způsobení sama svým předchozím jednáním rozhodla, a následně by si za toto chybné rozhodnutí ta samá městská část vyměřila trest. Kromě problému, kdy se oprávněný poškozený personálně překrývá s osobou odpovědnou za škodu, je neprůhledný rozhodovací proces klíčovou překážkou transparentnosti. Tak například taková absence záznamů o jmenovitém hlasování členů kolektivních orgánů, tj. zastupitelstva rady, výborů a komisí, může někdy znamenat velmi mnoho. Informace o tom kdo, jak a pro co hlasoval, jsou pro vyhodnocení odpovědnosti naprosto zásadní. A vracíme se zpět k té transparentnosti. Otevřená radnice je jen taková, která si nechává od svých občanů nahlédnout pod pokličku. Tento přístup aplikovala již nejedna samospráva v ČR, příkladem mohou být města Semily, Mariánské lázně nebo Černošice. A když jsem se zeptal jejich občanů, ale i vedení radnice, zda zprůhlednění fungování úřadu mělo smysl, odvětili mi, že transparentní přístup městu ušetří nemalé peníze a politika vedení města je na mnohem srozumitelnější a vůči občanům vstřícnější úrovni.

Štěpán Rattay

Praha 5 riskuje neplatné smlouvy!

Jsou to už dva roky, co platí zákon o registru smluv, podle kterého musejí i městské části Prahy zveřejnit smlouvy nad 50 tisíc, pokud to za ně neudělá protistrana. Pokud zveřejnění obsahuje zásadní chyby nebo smlouva není zveřejněna do 30 dnů od uzavření, je smlouva neplatná.

Sankce neplatnosti přitom neplatila hned – první rok měly městské části i další subjekty na to, aby se smlouvy naučily zveřejňovat v mírnějším režimu. Praha 5 ovšem tuhle možnost dlouho nevyužívala, ještě na konci září 2016 interpelovala zastupitelka opozice tehdejšího starostu Klímu, proč během prvního čtvrtletí účinnosti zákona MČ žádné smlouvy nezveřejnila. Nyní na to MČ Praha 5 evidentně doplácí. V Hlídači smluv, což je užitečná aplikace, která chyby ve zveřejnění dokáže odhalovat, je označeno 30 smluv  Prahy 5, které obsahují potenciálně takové chyby, že tyto smlouvy mohou být neplatné, nebo přinejmenším neplatné byly v okamžiku zveřejnění. Praha 5 se přitom těžko může vymluvit na to, že chyby dělají všichni. Např. Praha 7 má smlouvu s takto zásadní chybou pouze jednu, Praha 2 dokonce žádnou!

V čem tedy Praha 5 chybuje? Nejčastěji zveřejní smlouvu ještě dříve, než vůbec byla uzavřena. To sice v zásadě je možné, ale rozhodně to není procesně ideální postup: Ministerstvo vnitra ve své metodice k této otázce přímo píše: „Obecně lze uveřejnit smlouvu i před jejím podpisem, ale nebude možné vyplnit veškerá metadata, zejména datum uzavření smlouvy. Metadata je možné následně postupem dle § 7 odst. 2 písm. a) a odst. 3 ZRS opravit tak, aby uveřejnění bylo souladné se zákonem. Nicméně vzhledem k tomu, že smlouvy jsou v praxi správcem registru uveřejňovány obratem automaticky po doručení smlouvy určené k uveřejnění, nepřinese uveřejnění smlouvy ještě před jejím podpisem zpravidla přílišné usnadnění.“ Lze ovšem nalézt i smlouvu Prahy 5, která nebyla uveřejněna do 30 dnů od uzavření. V takovém případě platí, že pokud je smlouva zveřejněna do tří měsíců od uzavření, je účinná až od okamžiku zveřejnění. Bohužel ani tuhle 3 měsíční lhůtu Praha 5 nestihla vždy: Evidentně neplatná je dle metadat smlouva s Městskou knihovnou v Praze, která byla zveřejněna až 4 měsíce po uzavření! Ve smlouvě samotné je datum podpisu začerněné a nelze tak reálný stav dobře ověřit. Podobně se na první pohled zdá, že MČ Praha 5 nestihla dodatek ke smlouvě za více než 3 miliony s Deco Group, s.r.o. – ovšem při bližším zkoumání zjistíme, že jsou spíš zcela chybně vyplněna metadata, což je stále lepší, než kdyby smlouva byla rovnou neplatná. Tuto chybu by MČ měla okamžitě napravit. Se společností GAVLAS, spol. s.r.o. pak MČ uzavřela rámcovou dohodu za 13,5 milionu, kterou včas zveřejnila. Společnost má zajistit zpeněžení nemovitého majetku MČ s využitím elektronických nástrojů. Ovšem na tuto dohodu navazující smlouvy už MČ zveřejnila pozdě a vzniká tak přinejmenším komplikovaná situace, kdy je (v souladu s metodikou Ministerstva vnitra) „nutné posoudit, zda „rámcová smlouva“ je natolik konkrétní, že sama o sobě zakládá právní titul plnění a je podle ní plněno“ – v tom případě  „jednotlivé objednávky, dodací listy a faktury již nebudou mít charakter realizačních smluv, ale pouze faktických úkonů vznikajících při plnění této hlavní smlouvy“. V opačném případě – tedy pokud by rámcová smlouva byla málo konkrétní – tyto realizační smlouvy byly zveřejněny pozdě a jsou neplatné! Strany by si v takových případech plnění měly vrátit jako bezdůvodné obohacení. Tyhle noviny mají být pozitivní a zakončím proto tenhle článek dobrou zprávou: Pokud se do zastupitelstva dostaneme, dáme si dobrý pozor, aby všechny smlouvy byly v registru smluv zveřejněny v souladu se zákonem.

Adam Rut

reakce Jiřího Kyliána na petici „Mayday Žvahov 2018“

Ve vlaku z Duisburgu do Karlových Varů 27. června 2018

„pro ty, kterých se to týka“

Jsem Jiří Kylián – choreograf.

Čtvrt století jsem byl ředitelem Nizozemského tanečního divadla, s nímž jsme hostovali v nejprestižnějších divadlech světa. Z jejich velkého množství uvádím jen Národní divadlo v Praze, Pařížskou operu a Metropolitní Operu v New Yorku. V dubnu tohoto roku jsem byl zvolen členem francouzské „Académie des Beaux-arts“. Kvůli mému vstupu do této neobyčejně vážené umělecké instituce byly její statuty rozšířeny o novou disciplinu: choreografii.

Tento krátký úvod píši jen proto, abych ujasnil, že choreografie a tanec nabývají ve světě stále více váhy a úcty. To je evidentní takřka ve všech zemích Evropy s výjimkou České republiky. O tanci a choreografii bych mohl psát nekonečně, ale pro nezasvěcené je důležité si uvědomit, že tanec je nejenom nejstarším ale současně i nejosobitějším lidským uměleckým výrazem. Musí být respektován, vyučován a chráněn. Musí mu být dáno prominentní místo v našem kulturním podvědomí a vědomí, které už dávno měl mít. Proto je zapotřebí jej vehementně podporovat a dát mu reálné možnosti optimálního uplatnění.

Frází o podporování tance jsme už slyšeli dost. Mě se ale jedná o jeho hmatatelnou podporu ve formě velkoryse koncipované budovy, která by umožnila prvotřídní výuku a presentaci soudobého tance s mezinárodní nosností.

Budova na Žvahově, která se neúnavným snažením lidí z TCP stala významným mezinárodním centrem soudobého tance a vývoje choreografie, by jim v nejbližší době měla být odejmuta, aniž by si některý z politiků, kteří se na tomto zničujícím rozhodnutí podíleli, dělali starost, kam teď s nimi….!

České republice se ve srovnání s mnohými jinými evropskými státy daří velmi dobře, a v minulosti bylo vždy ctností takových prosperujících států, aby se starali o kulturní hygienu svých občanů. Pakli se tak nestane, vždy se to v budoucnu vymstí.

Tanec a choreografie jsou nejenom neodmyslitelnými členy naší umělecké rodiny, ale jsou zároveň jejími nejstaršími sourozenci. Už dávno známe slavný výrok Miroslava Tyrše: „V zdravém těle zdravý duch….!“ To ale neplatí jen o sportu. Tanec tříbí ducha, a naší povinností je, se o naší duševní hygienu starat. Tanec je k tomu tím nejlepším prostředkem.

Je na čase, aby si to naši politikové uvědomili. Vybudování takového Choreografického Centra v Praze by se stalo důležitým a nekonvenčním gestem kulturní politiky České republiky. Česká republika by se takovýmto činem stala jakýmsi kompasem pro kulturní vývoj Evropy. Nemám pochyb, že politikové, kteří nehledí jen na momentální řešení jakýchsi problémů, ale naopak mají odvahu podpořit významné projekty směřující do budoucna, dostanou nevymazatelné místo v kulturních dějinách naší vlasti.

Jenomže k tomu je zapotřebí odvahy. V dané situaci nevím kdo jí má.

Jiří Kylián

www.jirikylian.com

text petice zde: petice 18-06-14 text